HRADY v České republice

rad Potštejn stával na strmém kopci nad Divokou Orlicí jižně od městečka Potštejna, kde se dodnes zachovaly jeho zříceniny. Býval nejmohutnějším a nejpevnějším hradem v celém Podorlicku. Hrad založil koncem 13. století Procek z rodu Drslaviců, pocházejících z Plzeňska, kteří v povodí Divoké a Tiché Orlice prováděli rozsáhlou kolonizaci. Poprvé je Potštejn připomínán k r. 1287 a pak k r. 1311, když byl za krátké a chaotické vlády krále Jindřicha Korutanského ve sporech pánů s pražskými měšťany zabit Procek z Potštejna. Prockův syn Mikuláš z Potštejna ze msty zavraždil bohatého a vlivného pražského měšťana Peregrina Puše, za což byl z rozkazu krále Jana Lucemburského uvězněn a r. 1312 postupně pokutován. Za nových bojů o českou korunu mezi Janem Lucemburským a vévodou rakouským Fridrichem Sličným se Mikuláš z Potštejna r. 1317 připojil k protivníkům krále Jana Lucemburského. Později Mikuláš z Potštejna mstil domnělou křivdu, napadal statky králových stoupenců, zneklidňoval široké okolí a zejména přepadal německé kupecké karavany.
Moravský markrabí Karel, tehdy i správce země, vytáhl r. 1338 proti Mikulášovi, dobyl jeho hrad Choceň i řadu dalších tvrzí. Mikuláš z Potštejna se královské moci sice pokořil, ale vzápětí výboje obnovil. V nové vojenské výpravě r. 1339 Karel po devítinedělním obléhání Potštejn dobyl a hrad pobořil. Mikuláš zahynul pod troskami podkopané věže. Ačkoliv odbojníkovo zboží mělo podle zemského práva propadnout panovníkovi, Karel vrátil r. 1341 jeho většinu Mikulášovým dědicům a konfiskoval pouze městečko Choceň s příslušenstvím a potštejnský hrad. Vzhledem k nesmírnému strategickému významu Potštejna v systému tehdejší zemské obrany Karel IV. hrad v l. 1355–1359 obnovil. R. 1355 jmenoval potštejnským purkrabím příslušníka panského stavu Půtu z Častolovic a pověřil ho zřejmě i řízením stavby. Protože hrad potřeboval i hospodářské zázemí, koupil Karel IV. r. 1356 od Jana z Potštejna celé panství a r. 1358 od Jana z Vartemberka a Veselí blíže neznámá práva k Potštejnu. V této kupní smlouvě je také první písemná zpráva o městečku Potštejnu, tehdy zvaném Potštejnek.
V dalších letech se Potštejn již připomíná jako královské zboží v držení různých zástavních pánů. Okolo l. 1371 až 1376 byl zde zástavním držitelem opavský kníže Bolek, po něm leslavský biskup Jan, dále knížata opolská Bolek, Jindřich, Bernard, Ladislav a těšínský kníže Přemek. Když král Václav IV. vyplácel ze zástavy všechny komorní statky, vyplatil v l. 1390–1397 i Potštejn.
Vykoupený Potštejn Václav IV. postoupil r. 1395 Jindřichu Lacembokovi z Chlumu, Husovu průvodci do Kostnice. Lacembok zápisem z r. 1396 slíbil králi, že Potštejn opět vrátí, kdykoli mu bude nařízeno. R. 1398 zastavil král Václav IV. hrady Potštejn a Bezděz se všemi městečky a vesnicemi moravskému markraběti Prokopovi, za něhož byl hrad r. 1399 bezvýsledně dobýván vojsky panské jednoty, vedenými litomyšlským biskupem Janem, Bočkem z Kunštátu a Smilem Flaškou z Rychmburka. Po smrti markraběte Prokopa r. 1405 vrátil Václav IV. Potštejn opět Jindřichu Lacembokovi z Chlumu. V letech 1410–1425 byl hrad v držení královny Žofie, manželky Václava IV., po jejíž smrti r. 1425 připadl králi Zikmundovi.
Za husitských válek byl Potštejn od r. 1427 zápisným zbožím Půty mladšího z Častolovic, nesmiřitelného nepřítele husitů, kteří r. 1432 hrad oblehli. Posádka se vzdala až po půlročním obléhání. Po smrti Půty mladšího z Častolovic r. 1435 spravovala Potštejnsko, Kladsko i Minsterbersko jménem sirotků Aničky, Kateřiny a Anny vdova po Půtovi starším Anna, rozená kněžna osvětimská. Ta pak prodala všechny tyto državy Hynku Krušinovi z Lichtemburka, který je na Potštejně poprvé připomínán r. 1422. Jeho syn Vilém Krušina r. 1454 postoupil všechny zděděné statky správci a hofmistru Království českého Jiřímu z Poděbrad. Ten zastavil Potštejn náhradou za Kolín husitskému knězi a zakladateli Nového Tábora na Moravě Bedřichu ze Strážnice, který zde r. 1459 zemřel. R. 1472 zdědil Potštejn Jiříkův syn Boček z Kunštátu a po jeho smrti r. 1496 knížata minsterberská bratři Viktorin, Jindřich starší a Jindřich mladší, jinak Hynek. Kníže Viktorin r. 1472 a kníže Hynek r. 1474 přenechali svá práva na Potštejn knížeti Jindřichu staršímu, který jej ještě před r. 1478 postoupil své matce královně Johance, která jej ihned zastavila svému hofmistru Hynkovi z Valdštejna. V následujících letech 1483–1487 vládl Potštejnskem opět kníže Jindřich Minsterberský, který však r. 1488 opět hrad zastavil, tentokrát Mikuláši Hrdému z Klokočova. Vyčerpán finančními náklady na válku ve Slezsku proti uherskému králi Matyášovi r. 1488, byl kníže Jindřich Minsterberský nucen prodat okolo r. 1495 panství litické i potštejnské. Na doporučení krále Vladislava II. je koupil jako dědičný majetek Vilém z Pernštejna. Podle zápisu v zemských deskách z r. 1497 zahrnovalo potštejnské panství hrad Potštejn, městečka Kostelec nad Orlicí a Potštejnek a 13 vsí.
Za pánů z Pernštejna plnil hrad nejen funkci obranného a správního střediska rozsáhlého panství, ale stal se především honosným a reprezentačním sídlem renesančních velmožů. Po Vilémovi z Pernštejna zdědil r. 1521 Potštejn jeho syn Vojtěch, který sepsal pro svého hejtmana Albrechta Sudličku z Borovnice směrnice, podle nichž měl hrad i panství spravovat. Zakázal například trestat poddané bitím. Po jeho smrti r. 1534 získal Potštejn jeho bratr Jan z Pernštejna, držitel kladského hrabství. Za jeho i Vojtěchovy vlády nacházeli na pernštejnských statcích útočiště čeští bratři, kteří však byli z Potštejna r. 1547 vypuzeni Janovým synem Jaroslavem z Pernštejna. V jeho majetku zůstal Potštejn až do r. 1556, kdy jej musel pro dluhy prodat falckraběti rýnskému, knížeti bavorskému, arcibiskupu solnohradskému a biskupu pasovskému Arnoštovi, který ohromné potštejnské panství rozparceloval na pět dílů a po částech rozprodal.
Jeden díl s hradem Potštejnem prodal r. 1558 Václavu Hrzánovi z Harasova a na Jenštejně. Po jeho smrti r. 1570 vládl Potštejnskem za nezletilého sirotka Adama Šťastného Hrzána z Harasova poručník Mikuláš z Vildštejna. Po smrti Adama Šťastného r. 1598 držela Potštejn jeho dcera Anna Kateřina, vdova po Janu Burianu Kaplířovi ze Sulevic, podruhé provdaná za Jana Arnošta z Ullersdorfu, které byl Potštejn r. 1629 pro dluhy prodán císařskému plukovníkovi nizozemského původu, majiteli vambereckého panství Kašparu Grambovi. Po jeho smrti r. 1633 držela panství jeho žena Magdalena Grambová, která se r. 1640 podruhé provdala za Ottu Jindřicha Štose z Kounic. Sňatkem s její dcerou Františkou Magdalenou a zakoupením práv jezuitů z Hradce Králové, která získali odkazem Kašpara Gramba, získal r. 1666 Potštejn Václav Záruba z Hustířan. Zárubové drželi Potštejn do r. 1746, kdy jej Alžběta Zárubová z Hustířan, provdaná za hraběte z Hautois a podruhé za hraběte Cavriani, prodala slezskému emigrantu francouzského původu hraběti Janu Ludvíkovi Harbuvalovi-Chamaré, zkušenému hospodáři a průmyslovému podnikateli. Ten zřídil v Potštejně r. 1755 velkou plátenickou manufakturu s rozsáhlými bělidly, která dodávala výrobky až do zámoří. V Potštejně byla r. 1755 rovněž založena přádelní a tkalcovská škola pro poddané ze širokého okolí, která měla zvýšit kvalitu českého plátna. Po smrti Jana Ludvíka r. 1764 se ujal potštejnského statku jeho syn Antonín, který se pokusil i o zavedení hedvábnictví. Dal rovněž r. 1781 postavit naproti zámku lékařský dům pro chirurga (nynější faru), jenž měl vykonávat obvodní službu na území celého velkostatku. Do dějin hradu se Jan Antonín zapsal svými vykopávkami v podzemí zámku.
Za obou hrabat Chamaré došlo k zásadnímu zlomu i ve vývoji městečka Potštejna. Do poloviny 18. století mělo povahu původního podhradí s funkcí sloužit potřebám hradu hlavně řemeslnickou a dělnickou prací a sdílelo s ním i jeho osudy. Když byl hrad jako sídlo v 30. letech 17. století opuštěn, ztrácelo svou úlohu a hospodářský význam. Až opět od r. 1746 ožilo jako ústředí samostatného potštejnského velkostatku a manufaktury a opět se mu vrátila funkce služebnosti k sídelní vrchnosti, ale tentokrát již v uvolněnějším kapitalistickém vztahu. V této době také vznikly nové místní části obce Fabrika a Bělisko, typické jádro tehdejšího manufakturního Potštejna.
R. 1851 získal Potštejn sňatkem s Alžbětou Harbuvalovou Prokop Dobřenský z Dobřenic. V majetku Dobřenských zůstal Potštejn až do r. 1945, kdy přešel do vlastnictví státu.
Původní drslavický hrad zaujímal jenom vrchol hory, tedy prostor dnešního hradního paláce, a byl obehnán dvojím opevněním. V r. 1339 byl královským vojskem dobyt a rozbořen tak, že dnešní stavební zbytky zachovaly jeho podobu jen přibližně. R. 1359 jej dal Karel IV. obnovit. Z té doby pravděpodobně pochází i systém podzemních chodeb, sloužících obranným účelům. Tehdejší hradní palác byl postaven zřejmě v místech dnešní kaple a tvořily jej dvě věžovité budovy spojené zdí, jejíž zbytky jsou dosud částečně patrny v terénním stupni na nádvoří. V jižní části dnešního vnitřního hradu bylo patrně nádvoří, obehnané zdí s branou. Hrad byl obklopen parkánem s vysokou zdí, jejíž zbytky jsou dosud patrny vlevo od dnešní páté brány. Navíc bylo opevnění zesíleno valem a hlubokým příkopem, překlenutým v západní straně padacím mostem. Karlův Potštejn zaujímal tedy přibližně prostory dnešního vnitřního hradu.
Po husitských válkách bylo hradní opevnění zesíleno druhým kruhem hradební zdi, zpevněným dvěma okrouhlými vížkami severně od cesty z podhradí. V l. 1458–1459 zpevnil hrad král Jiří Poděbradský vybudováním dolního pásu hradeb, zesíleného osmi čtverhrannými baštami, vestavěnými do hradební zdi v odstupech 60–100 m. V 15. století byl hrad Potštejn vojenskou pevností prvního řádu.
Největšího významu však dosáhl v první polovině 16. století, kdy byl upraven na honosné sídlo pánů z Pernštejna. V době svého největšího rozkvětu byl hrad chráněn trojitým prstencem hradeb. Přístup do něho byl z východní strany po tzv. opyši. První brána byla zesílena příkopem a nízkou dřevěnou jednopatrovou vížkou, z níž se vycházelo na cimbuří ohradu, která z obou stran chránila 150 m dlouhou vozovou cestu, vedoucí k druhé bráně. Vížka byla dřevěná proto, aby v případě potřeby mohla být snadno stržena a svým materiálem alespoň na čas zatarasila útočníkům přístup do mezivalí. Toto mezivalí končilo u širokého, zděného příkopu, ze všech stran chráněného vysokými zdmi, přiléhajícími k prvnímu pásu hradeb. Přes příkop vedl zvedací most do druhé brány klenutého průjezdu, chráněné vpravo kamennou věží. Kromě brány byla zde ještě lávka a kamenná fortna pro pěší. Po levé straně brány stály kůlny pro vozy a různé hospodářské nářadí a kovárna. Odtud také vybíhal po obvodu celého kopce první hradební pás, zesílený osmi čtyřhrannými baštami.
Od druhé brány pokračovala cesta druhým mezivalím, opět po obou stranách chráněným pevnou hradbou. Po 250 m byla cesta překlenuta třetí branou s pevnou věží, která zde však měla i mimořádně důležitý úkol – ochranu hradní studny, zbudované asi 15 m vpravo od věže. Význam vody pro hradní posádku v případě obležení byl nesmírný. Proto byla nad studnou vztyčena ještě zvláštní ochranná věž, zpevněná mocnými opěrnými pilíři. Studna byla spojena s věží nad třetí branou krytou chodbou. K dalšímu zabezpečení studny sloužila zvláštní bašta, zbudovaná mezi ní a dolní hradbou.
Od třetí brány pokračovalo mezivalí až ke čtvrté bráně, chráněné mohutnou dvoupatrovou věží, v jejímž průjezdu vpravo byl příbytek vrátného, vlevo písárna, kde byly vyřizovány běžné úřední záležitosti. K této bráně, dodnes ozdobené pernštejnskou zubří hlavou, se přimykal prostřední hradební pás, obepínající vrchol kopce. Toto opevnění bylo na severní straně posíleno dvěma kulatými věžemi, chránícími přístupové mezivalí i jádro vlastního hradu.
Na východní straně hradby byly umístěny konírny. Jižní strana pak byla chráněna mocnou plošinnou baštou, výhodnou pro umístění hrubé střelby. Vedle stály hospodářské budovy neznámého účelu. Na západní straně zesilovala hradbu kulatá bašta. Volný prostor, do něhož se mezi druhým a třetím hradebním pásem rozšiřovala příjezdová cesta, sloužil jako shromaždiště a cvičiště hradní posádky.
Od čtvrté brány se východním směrem zatáčela příkrá cesta přes hradební „plac“ k páté hradní bráně, uzavírající poslední vnitřní opevnění tvaru podkovy, obrácené obloukem k jihu. Brána byla opět zesílena mocnou věží stojící v místech, kde r. 1339 v troskách tehdejší věže zahynul Mikuláš z Potštejna. Napravo od vchodu byl čeledník, nalevo světnice vrátného. Po celé délce severní strany vnitřního opevnění stály byty úředníků a spižírny. Nahoře byla hradba zpevněna dřevěným podsebitím. Naproti těmto budovám, přistavěna na vnější zeď hradního paláce, stála kuchyně se spižírnou a pod ní napravo cisterna na vodu. Jižní část hradby zesilovala mohutná kulatá věž, bývalá věznice, na jejímž místě dnes stojí kaple Božího hrobu, východní stranu menší čtyřhranná bašta. Všechny fortifikační složky vnitřního opevnění dokazují, že zde bývala nejstarší hradní část.
Od páté brány vedla cesta ke hradnímu paláci parkánem po severní a západní straně až k jeho jižnímu konci, kde byla poslední brána. Cesta byla pravotočivá proto, aby útočník, držící zbraň v pravé a štít v levé ruce, byl ze strany paláce odkryt střelám.
Šestou branou, zpevněnou příkopem, padacím mostem a věží, se vcházelo na podkovovité palácové nádvoří, obklopené dvěma křídly jednopatrového paláce, jehož konce na severní straně spojovala silná zeď s cimbuřím. V paláci byly komnaty panstva, pokoje pro hosty, byt purkrabího, ložnice služebnictva, kaple, zbrojnice, spižírny a sklepy. V prvním patře každého křídla byly slavnostní síně a sedm dalších pokojů nestejné velikosti. Síň v levém křídle paláce byla spojena dřevěným můstkem s věží nad pátou branou, která měla být posledním útočištěm zbytků posádky. Odtud byl také jeden ze vstupů do podzemních chodeb. V místech bývalého hradního paláce stojí dnes rozvaliny kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Ve východním rohu paláce je ve výši 5 m nad zemí na jednom kvádru vytesán gotickým písmem latinský, dnes již nečitelný nápis. Archeolog Karel Josef Biener z Bienenberga jej r. 1778 četl takto: Signata instes, caritas extirpat hostes. (Na poznamenaném začni hledati). Toto čtení přejal také Alois Jirásek do své povídky Poklad, v níž vypráví, jak hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré na základě nápisu hledal v podzemních chodbách hradu poklad. Jde však zřejmě o latinský verš, obsahující zbožnou průpovídku. Kámen dnes není na svém původním místě. V bývalém hradě tvořil pravděpodobně hořejší příčnou část kamenného portálu.
Poslední stavební úpravy spolu s kamenickou a malířskou výzdobou se na Potštejně prováděly koncem 16. století za Adama Šťastného Hrzána z Harasova, který se tím značně zadlužil. Adam Šťastný byl také posledním majitelem, který na Potštejně sídlil. Ještě r. 1635, při dělení pozůstalosti po Kašparu Grambovi, konstatuje zápis, že „…hrad, zámek Potenštejn leží na vysokém vrše nad městečkem Potenštejnem, někdy velikým nákladem od kamene vystavěný, na díle cihlou a na díle šindelem přikrytý, trojími zdmi kamennými a baštami a blochourmi (sruby) okolo obehnaný. V kterémžto pokojův, světnic, komor, pavlačí sklepů klenutých, jak nahoře suchých, tak dole pro vína a piva, kuchyně, špižírně a maštalemi, obilnicemi, studnice široká a tesaným kamenem od vrchu až dolů vůkol obezděná… i jiných všelijakých potřeb se vším dostatkem jest …“.
Potom ale přestal být nepohodlný hrad sídlem vrchnosti a vzhledem k pokroku ve válečnictví již nevyhovoval ani jako pevnost. Opuštěný a neudržovaný objekt pozvolna chátral a v r. 1673 je uváděn jako pustý. Zkázu hradního areálu dovršil v l. 1747–1782 hrabě Jan Antonín Harbuval-Chamaré, který v podzemí marně hledal legendární poklad loupeživého Mikuláše z Potštejna. Vykopávkám padly za oběť i některé doposud zachovalé části hradního objektu. Avšak kromě starých klíčů, podkov, ostruh, pečetidla městečka Potštejna a dalších drobností, nenalezl nic. Nálezy pocházejí vesměs ze 16.–17. století a jsou dnes uloženy v Pamětní síni Jiráskova Pokladu v Potštejně. Jediným výsledkem výzkumu je plán podzemních chodeb, pořízený r. 1762 hrabětem Harbuvalem-Chamaré.
R. 1766 dala postavit v opuštěných hradních rozvalinách hraběnka Anna Barbora Harbuval-Chamaré rokokový kostelík sv. Jana Nepomuckého, z něhož se dnes zachovalo jen obvodové zdivo. Při kostelíku zřídila i obydlí pro kapucínské mnichy, kteří se tu ale nikdy neusadili. Na dolním nádvoří byla později vybudována kaple Božího hrobu, která se zachovala dodnes.